Ze Sedla Čerešňa za altánok pri studni pod Makovicou
Ze Sedla Čerešňa za altánok pri studni pod Makovicou
27,4km 1241/1256m (nahoru/dolu)
https://mapy.cz/s/dusekaleru
Noc byla klidná, ničím nerušená. Vstáváme v sedm. Teda já už v šest, ale ještě píšu. Nikde nikdo není. Myslím si, že všichni odešli už včera, včetně junáka. Je pod mrakem a fouká. Tak snad u toho zůstane. Je to moc příjemné. Posnídáme, pobalíme, nohy si Míša namaže a nezapomeneme ani na medicínu z Echinacei od tety, kterou teď poctivě každé ráno aplikujeme pro podporu imunity.
Vyrážíme před devátou. Pěkně hezky do kopce. Potkáváme dvě studánky. Obě jsou na tom stejně. Tečou ze spodu, kde si voda našla cestičku. Takže nabírat se musí hrnečkem. U druhé, Zbojnické, je přístřešek, pod kterým spí dva kluci. Budou rádi, když stihnou vyrazit v deset, a to ještě začali balit jen kvůli nám, že tam oplendujeme u studánky a nabíráme vodu. Na Stebnickou Maguru to ještě máme kousek. Nahoře se opravdu cosi staví. Jinak je tam vysílač a přístřešek. Ještě že jsme se sem nevláčeli. Spát tu není moc kde. Za vysílačem je ještě vrcholový kříž. Málem jsme to přešli. Vede k němu jen malá nenápadná cestička.
 |
| šplhání na Maguru |
A teď dolů. Takovou hadovitou cestičkou. Největší sešup je vždy v zatáčce, která už má nejlepší léta za sebou, ale jinak to jde cesta se skoro dole změní v potůček, tak poslední část zkrátíme přes cyklostezku. O co kratší, o to strmější. To byl zas nápad. Tohle bych na kole nejel ani dolů ani nahoru. Přežili jsme a jsme zpět na značce. Za námi se po chvíli ozvalo kašlání. Je to cyklista. Zastavuje u nás, a že prý nekašlal kvůli nám, abychom uhnuli. A pak spustí povídání o tom jak jel 1000 mil česko slovenskem, ale ujeli jen 500 a že měli sponzory a tak odmítal spát na lavičkách, ale pěkně hezky v penziónku. A taky tu má chatu, ale potřebuje opravit a nikdo mu nechce pomoci. No a pak popřál šťastnou cestu a jel.
Kousek dál si chceme nabrat vodu, ale zjistíme, že po cestě jsou studánky, které jsem si zapomněl poznamenat, takže na to prdíme a radši sníme čokoládu. Po cestě se na nás z takové dost prudké cesty vyhrnou čtyři cikáňata. Tipuju tak od dvanácti do sedmi let. Dvě měli vozíčky na dřevo, třetí měl kočárek, ve kterém vezl sekyrku a pilku a nejmladší jel na kole. Opravdu by mě zajímalo jak to bude vypadat, až se budou vracet s plnou náloží, ale půl dne tu na ně čekat nebudeme.
Přejdeme silnici u Zborova a opouštíme červenou značku vedoucí po silnici. Místo toho zamíříme na zříceninu hradu Zborov po žluté. Je to hezčí, za to víc do kopce, cesta. Zříceninu už opravují čtrnáct let a moc se nedivíme, že to není znát. Všichni makáči mají zrovna pauzičku. Né že by za den nic neudělali, ale vypadá to spíš tak, že si občas udělají pauzičku od pauzy a něco někam odnesou, jen aby se vrátili zpět k pauzičce. Nicméně jsem to tu celé prošmejdil a býval to krásný hrad. V jedné budově, která je nejvíce opravená, je galerie, tam jsem Míšu poslal ať se pokochá. Taky se tu naobědváme.
 |
| Hrad Zborov dobyt |
Z hradu vede cestička zpět na červenou. Vede to přes opravdu vysokou trávu. Klíště nacházíme jen jedno a ještě si nestihlo ani vybrat místečko. Kontrolujeme se o sto šest, ale už na štěstí žádné nenacházíme. U rozcestí vidíme čtyři snpéčkaře jak si to štrádují do vesnice. Hrad je asi nezajímá. Postupně slezeme až k vesnici Andrejova. Značka vedla skrz potok, ale obcházíme to podél plotu na mostek. Za plotem byl pes a i když za plotem, málem nás sežral. Stačilo málo, aby přeskočil a pokoušel se o to dost dlouho. Radši se odtama dekujeme, abychom ho zbytečně neprovokovali.
 |
| mega klíště a první dvojjazyčný nápis |
U studánky po cestě nabíráme vodu. Když končíme přichází klučina, kterého jsme viděli na hradě a mysleli si, že jde snp. Ale naším směrem nikoho nepotkáváme. A on, byť nás musel vidět, nepoznává a ptá se nás jak je to dál s vodou. Povím mu, co vím z mapy. Moc spokojený nebyl a odešel ke studánce. Pokrčíme rameny a vyrážíme dál. Chvilku to jde po silnici, ale nakonec to zahne do kopce na další luční cestu. Nacházíme tu několik velkých cvrčků. Jednoho jsem bohužel zašlápl, chudák, tak snad ho aspoň něco sežere. A do kopce to vede dlouho. Spálený vrch asi shořel, protože né a né stanout na jeho vrcholu. Moje zvrtnutá noha se začala ozývat a Míša se taky přiznala, že její nožička to nesnáší moc dobře. Trvá to celou věčnost vyškrábat se nahoru a ještě od tama není ani výhled. Chvíli posedíme a občerstvíme se.
 |
| rozptýlení v podobě místní zvířeny a sváči |
Cestou na Kuřimku, bájnou vesnici hojnosti a blaženosti, kde vám pomoc v podstatě každý vnucuje, potkáváme další snpéčkaře. Už jsme tu nikoho nečekali, přeci všichni končí ve vesnici, kde si je někdo adoptuje. A prý to tak je. Sama paní starostka jim nabízela přespání v hasičské zbrojnici, ale oni odmítli, protože chtěli aspoň dva kilometry ujít. Plní očekávání scházíme do vesnice. Nikdo si nás nevšímá a to lidí potkáváme dost. Ani čápi co tu mají na komíně. Ani pes neštěkne, jen jako blázen lítá ze strany na stranu. Až předposlední barák, tam jsou tři malí ratlíci, kteří na nás štěkají o sto šest. Prošli jsme vesnicí a nic. Žádní svědci Jehovovi, žádné štamprdle, žádné pozvání na přespání s večeří, prostě nic. Míša je ráda, ale já jsem zklamán, i když jsme tam neměli v plánu zůstávat.
Dva kilometry za vesnicí je naše poslední voda a je u toho i altánek, kde se dá spát. Voda se opět musí nabírat z jezírka, ale aspoň to netrvá dlouho. Před altánkem je hezký plácek na stan, ale bohužel plný mravenců. V altánku mají udělané patro na přespání, ale vede tam žebřík a fakt se tam leze blbě. Pokud by Míša musela večer zas na záchod, nebo i já, tak rozespalí bychom se tam asi zabili. Dlouho zvažuji co dál. Míša už je hodně unavená s bolavou nohou. Já sice nejsem tak unaven, ale jít daleko s vodou, to se moc necítím, ale zůstat tu se mi moc nechce. Čokoláda dodala Míše trochu energie, tak jsme se rozhodli popojít. Kousek má být louka a kilometr a půl další altánek.
 |
| pohled na Kurimku a altánek pod makovcom |
Při odchodu potkáváme týpka od studánky. Je už hotovej, tak je rád, že je tu voda a možnost spaní. Taky jsem zjistil, že jde jen etapu Košice Dukla. Ale oběma se nám zdá takovej jinej, divnej. Takže jsme rádi, že jsme se rozhodli jít pryč. Představa, že s ním sdílíme podkroví altánku nás neláká. Věříme, že by to bylo bezpečné, ale nějak se s ním nedá bavit. Půl kilometru od altánku, na konci louky, nacházíme uválené místo na stan. Asi už tu někdo spal. Abychom zatloukli kolíky, bude potřeba kámen. Kámen jsme nenašli, ale kousek v lese jsme našli hezký plácek, tak se přesouváme. Ještě než postavím tarp, přidám další záplatu. Ráno se mě zdálo, že je v něm díra. Pak postavíme, zabydlíme a upalujeme se kouknout na západ slunce. Je to parádní.
 |
| po dlouhé době západ slunce |