Den stosedmdesátý osmý – odloučení

Yak Bungalow ( ostrov Ko Chang) – potápění/plážování

Dnes v noci se nám tu nějak vyrojili komáři. Kde se berou a proč? Naše moskytiéra je taková vachrlatá. Hlavně vlez, ať děláte co děláte, prolétne i velká můra nebo včela, natož komár. Ve čtyři ráno to Míša nevydrží a dá si s nimi férový boj, ona proti miliónům. Jak to dopadlo si nejsem jist, usnul jsem. Dnešní den trávíme poprvé odděleně.

Probouzím se na budík v sedm deset. U přípravy snídaně nám na střechu spadne strom. Teda aspoň to jsem si myslel. Rána by tomu odpovídala, ale nakonec se z toho vyklubala opice. Naštěstí je dost ostýchavá a pořád se přede mnou schovává. Udělat fotku nebylo nic jednoduchého. Snídani si dělám jen pro sebe. Ještě včera to vypadalo, že bude Míša vstávat se mnou, ale neměl jsem to srdce tu mrtvolu budit.

V osm deset jsem na vyzvedávacím místě. Ale nikde nikdo. Postupně se začnou trousit turisti a přijíždí pro ně odvoz. Jen pro mě nic. V osm třicet jsem úplně osiřel. Čekání mě vůbec nebaví. V osm třicet pět píšu WhatsUp zprávu, ale nikdo si ji ani nepřečte. Ve třičtvrtě volám a když už to chci vzdát, protože to už vyzvání dlouho, tak to konečně v dive centru zvednou. A že jsou na cestě. To jim tak žeru. Z Dive centra sem je to autem na pět minut, přijíždí za deset. A to, že se na mě vykašlali, nepřiznají. Cestou se aspoň dozvím, že druhý starší instruktor je z Anglie, a že si to tu vybral, protože mu ostatní kluci hrozně sedli, a že si u nich postupně udělal všecky kurzy.

Do Dive centra dorážíme a panuje tu zmatek. Organizace hadr. Nikdo neví, kde jsou mé věci, ale nakonec mě přistrčí krabici, ať si vyzkouším oblek, žaket a ploutve. Oblek mi tak nějak je i když jsem si jej oblékl obráceně, ale na nové vyzkoušení už nebyl čas. Žaket je mi velký a ploutve malé. Rychle donesli nové. Žaket jsem ani nestihl zapnout a už mě navlíkali ploutve, které jsou velké, ale s botama to bude prý ok. Ale boty nikde nejsou. Taky není možnost vyzkoušet automatiku a žaket v provozu. A už se odchází. Tak nějak beze slova vzal každý instruktor kárku a vyjel. A my ostatní jsme se rychle popytlíkovali a rychle šli s nimi. Začínám mít obavy, takovouto organizaci jsem nečekal.

Dojdeme k lodi, kde se setkáváme s kapitánem a jeho pomocníkem. Pomocník je prý švagr našeho instruktora Angličana. Zjevně našel i jiný důvod proč tu zůstat. Instruktoři jsou tři, deset potápěčů a jedna dívka jako doprovod. Jsme všichni. Lodička není moc velká a když se rozjede, tak jsem rád, že Míša nejela. Hází to s náma až to není hezké a i mě se dělá divně. Né že by mě bylo na zvracení, spíš tak divně. A nejhorší to je, když loď po hodině zastaví a my máme brífing, oblekáme se do vybavení, já se pídím po botách, ale dostávám jen neoprenové ponožky, ale ploutve drží. Připravujeme si závaží, a já si chci dát svých osm kilo. Tady mě zarazí, že na moji váhu maximálně pět. No mám mít i refresh, a oni jsou zkušenější, tak poslouchám. A pak už jsme konečně připraveni do vody.

Já jsem ve skupině s dvěma Němcema. Pár, holka co má asi dvatisíce ponorů a její kluk, který je na tom jak já, něco málo přes třicet. Můj buddy, tedy parťák do vody, vždy se potápí ve dvojici, je instruktor. Buddy by vám měl udělat i check, že máte vše jak máte mít, no ale tady né. Naštěstí mě aspoň to milé děvče připomnělo, že si mám zastrčit tlakoměr za pásek. A tlakoměr je taky jediné co mám, takže nemohu sledovat ani hloubku. Buddy by se vás měl taky ve vodě držet a to tak blízko, že když se něco stane, tak je vám schopný pomoci. Můj buddy je ale spíš průvodce, brázdí vody jako první a občas se otočí, aby zjistil, jestli se jej držíme, a u toho většinou narazí do korálu. Pro svoji bezpečnost se tak držím mezi ním a ostatními. Refreshe se nedočkám. Refresh se dělá, když se dlouho nepotápíte, učíte se nasadit si pod vodou brejle, najít vypadlou automatiku, ale nic z toho není. Byly to jen plané sliby.

První ponor byl u korálů Hin Luk Bat. Maximální hloubka 18 metrů. Ono potápění není o hloubce, já můžu až do čtyřiceti metrů, ale čím jste hlouběji, tím míň je barev. Hned na začátku mám ale problém. Nedokážu se ponořit. Prostě to nejde. Mám příliš málo závaží. Takže se zdržujeme neb musíme zpátky k lodi, pro další. Dostal jsem dvě až tři kila. Bohužel nevím kolik, neb mě je narvali do kapsy u žaketu. A pak už to jde. Včerejší strach jestli nebude problém s ušima byl zbytečný. Vše jde dobře. Mezi korály se prohání milióny ryb. Jsou jich hejna. Jak malé rybičky, tak i obrovské. Z těch víc vzácných potkáváme barakůdy. Moc si to užíváme. Němci pak řeší problém. Protože klučinovi unikl vzduch. My máme všichni kolem 150barů a on už jen 80. A tak se dělí o vzduch se svojí přítelkyní. Ono čím jste zkušenější, tím vám stačí vzduchu méně, takže jim to nakonec vyjde bez problémů na celý ponor. A tady pod vodou jsme 45minut a je to opravdu úžasné. A pak už jdeme zase na loď.

Na lodi si dáváme nějaké ty sušenky a pití a loď se u toho přemísťuje na další spot. Dokud se jede, je to dobré, ale pak se zastaví a vlny s námi pěkně hází. Čekáme, až se budeme moci znovu ponořit. Dnes máme v plánu tři ponory a kvůli naší bezpečnosti, musíme dodržet časový harmonogram. Jinak bychom si mohli pěkně ublížit. Zdá se to jako celá věčnost. Můj žaludek si neví moc rady. Jsem tedy rád, že tentokrát jdeme do vody před ostatníma skupinama. Ve vodě je to o dost lepší a žaludek se za chvilku zklidní.

Další místo je HTMS Chang – vrak lodi, který tu ponořili v roce 2010, takže vcelku mladý vrak. Je dlouhý 100metrů, široký 30 a je v hloubce 26 až 34 metrů. Dolů sestupujeme podél lana k její zádi. Je tu všude zase ryb, že se nedají ani spočítat. Loď za ty roky už stihla pěkně obrůst. Je to takový zvláštní pocit. Přesuneme se na její předek a proplaváváme kabinou. Musíme dávat pozor, abychom se ničeho nedotkli. Je to dost ostré, takže bychom se mohli pořezat. Nakonec vystoupáme do pozorovací věže. Je v pěti metrech, takže vhodná na bezpečnostní zastávku. Ta se dělá vždy, když končíte ponor. V pěti metrech, pauza na tři minuty a teprve poté se pomalu vynoříte. Vrátit na loď se mi ale moc nechce. Co vám budu povídat.

Na lodi se podává oběd. Rýže a k tomu máte na výběr z masa v omáčce, nebo tofu s vařeným vajíčkem a masem v omáčce a nebo vařená zelenina. Já měl objednané vege jídlo. To znamená, že prostě nemám žádnou omáčku neb všude je maso. Tohle jsem opravdu nečekal. Ale jelikož mám žaludek na vodě, tak to neřeším. Suchá rýže se zeleninou je možná lepší volba. Jako zákusek je ananas s melounem. Než se k němu dostanu, už je jen meloun. Ale ani to mi dnes moc nevadí.

Další a poslední spot je opět u korálu, tentokrát Blueberry Hill. Prý se tu dá potkat žralok. Naše skupina je dost samostatná. O svoji výbavu se sami staráme. Čtyři kluci z druhé skupiny to mají all inklusive. Vše jim přendá a upraví jejich instruktor. A tak nějak si myslím, že ani nemají kartičku potápěčů, ale to nevím jistě, ale podle toho co jsem viděl ve vodě, tak moc zkušeností nemají. Ještě je tu jeden kluk co se s nimi potápí, ale nepatří k nim. Ten se o svojí výbavu stará také sám. Na druhý ponor zapomněl pásek se závažím, a teď si spletl výbavu a začal odmontovávat výbavu, která patřila mojí německé parťačce. To jí dost vykolejilo, a já se nedivím. Ale nedivím se ani tomu klukovi, protože je tu opravdu hodně málo místa a organizace je fakt špatná. Nakonec se ale přes to vše dostaneme do vody. Celou dobu ale následujeme první skupinu neb náš průvodce to tu moc nezná. A ze všech třech míst je nejméně hezké. Není tu moc ryb a to co tu bylo, první skupina vyplašila. Takže i žralok, který tu má být, by viděli jen oni. Ale neviděli.

A pak znovu na loď. A hurá domů. Zvedl se vítr a tím i vlny. Voda stříká všude. A mě se konečně udělalo lépe. Celou dobu zvažuji jestli půjdu za dva dny znovu nebo ne. Pod vodou je to hezké. Organizace hrozná. Ale oni všechny ty dive centra budou na jedno brdo. Takže to ještě zkusím tady. Přeci jen, když už budu vědět do čeho jdu, tak už nebudu tak kritický. Prostě jsem čekal něco trochu lépe organizovaného. A když se něco řekne, že to platí. Tak uvidíme. Dorážíme ke břehu. Vše se vyloží z lodi a instruktoři zase beze slova odchází. Když bych se teď ztratil. Měl bych to zadarmo.

V dive centru zaplatíme a já se pídím po odvozu. Nakonec mi přidělí řidičku Thajku, která pro ně dva měsíce pracuje a řídit moc neumí. Vlastně vždy, když nás v proti směru míjí cokoliv, my zastavujeme. Ještě, že jsou to jen dva kilometry…

Dnešní den trávíme poprvé zcela odděleně – dokonce se ani po ránu nevidíme. Milan se vydal potápět už po osmé hodině a já jsem si vyspávala až do půl jedenácté.

Když se probudím dorazí mi zprávy, že jsme měli návštěvu na střeše chajdy a organizace potápění je taková chaotická. Tak snad vše dobře dopadne.

Mám od rána na pilno – začali jsme s přípravou na Nový Zéland, kam odlétáme už za 14dní. Sami tomu nemůžeme uvěřit, v říjnu jsme kupovali letenky a najednou je to tady! Teď je ta správná doba na vydrhnutí outdoorového vybavení. Existuje totiž strašák v podobě tzv. „biosecurity“, což je kontrola zda nevezete nic rostlinného nebo živočišného původu..včetně hlíny, mravenců i podobných nečistot. Oblékám tedy plavky a zavírám se do koupelny – pro neznalé: asijské koupelny se vyznačují tím, že voda stříká všemi směry. Nakonec jsem při čištění využila mýdlo, houbičku, žinku, uchošťoury, nůž, párátko a špejli. Ovšem nejvíc se mi osvědčila sprcha na zadek – má skvělý tlak! Dolovat hlínu z mé rozbité hůlky byl fakt oříšek, ale největší zážitek byli kolíky na stan..skutečná lahůdka!

Když odpočívám po vodních hrátkách, přijde na návštěvu další chlupáč…asi kontrola čistoty.

Zbytek dne se koupu a válím na pláži, kterou máme asi tak 500 metrů daleko. Lokaci jsme vybrali opravdu dobrou – nejsou tady velké rezorty, málo turistů a dokonce i dost možností pro jídlo. Jsme necelé 3km od vesnice, ze které si vyjíždí na potápění i šnorchlování. Sice nás trochu svrbí nohy, ale víme, že tady jsme na „nuceném“ odpočinku a musíme naodpočívat do zásoby. A navíc se na podobnou dovolenou možná už nikdy nevypravíme.

Potkávám pár, co se mě ptá na tzv. ghost ship neboli loď duchů. Je to chátrající botel Galaxy a má být jen kousek od nás. To budem muset prozkoumat! Kdyby vás zajímalo víc – zde video https://youtu.be/fy3X6yGHTg8

Při obědě se v naší oblíbené Bamboo Hut se se mnou snaží zapřést hovor německý tůrista – svět je stále stejný, jen co jde sama baba do baru, hned začne zajímat přestárlé chlípníky 🙂 Na tohle jsem nebyla zvědavá nikdy, na tož teď..má smůlu a musí si najít jinou oběť. Nepřestává mě udivovat kolik je tady Rusů a Němců.

Než mi přinesou omeletu, doplánuji alespoň náš pobyt v Thajsku – zůstaneme na ostrově Chang až do 16.1., pak se přesuneme zpět do Bangkoku, kde si uděláme výlet vlakem cca 80 kilometrů do starobylého města Ayuthaya. Jen co se vrátím z pláže, už  píše Milan, že za chvilku dorazí a můžeme jít na společnou večeři.

Oba máme spoustu zážitků, a tak se přesouváme, co nejrychleji do našeho rasta domku na večeři. Při jídle si povídáme novinky dne.